„Nekupuj Ho!“ první věc, co mi proběhla hlavou po prvním setkání s Ním. Ale pěkně popořádku. Aneb kam nás dovedla jedna náhoda a jedno silně spontánní rozhodnutí.

UPOZORNĚNÍ! Tento příběh neslouží jako inspirace a návod. Ne vždy může koupě takového koně končit šťastně!

U koní se aktivně pohybuji, s delší pauzou na pubertu, od svého útlého mladí. Největší touha být s NIMI, starat se o NĚ, dýchat stejný vzduch, být jedna duše, byla silnější než cokoli jiného. Když mi rodiče dovolili docházet ke koním, splnil se mi sen. Být s koňmi a šťastná. Jednoznačně můj svět. Naučila jsem se mnoho. Nejprve se postarej o koně a pak o ostatní, znělo heslo stáje, kam jsem pravidelně docházela. Do sedla se smělo až po prokázání dovedností v kompletní péči o koně a o tom rozhodoval důsledný dozor. Přísné místo pro malou holku, ale bylo třeba. Jsem za to nyní velmi vděčná, dodnes se těmi pravidly řídím.

Z nákupu vánočních dárků se před pár lety v jednom z obchodů rozvinula diskuze. Spontánní a příjemná debata o koních, aneb líná h*ba, holé neštěstí. Dnes vím, že to byl osud.

„Nechcete koně?“
„Koukejte, moc pěknej, ale neví si s ním rady,“

Ptala se asistentka prodeje v obchodě, ve chvilce pauzy a ukazovala jednu fotku za druhou. „Na závody vhodný není, po zatížení kulhá,“ dodala.

„Hm, to jo, je krásnej,“ říkala jsem si.
„Přece si nekoupíš prvního koně v jiném stavu, co by na to manžel řekl.“
„Co když bude chromej a nakonec budu litovat?“

Zněla mi ta slova v hlavě stále dokola. Hlava říkala jedno a srdce druhé. Já tušila, že jde o životní příležitost, prostě jsem cítila energii, která mě hladila po duši a hnala vpřed. Konečně vlastní kůň.

„No přece ho tam nenechám!“ podotkla jsem sama sobě. Do svého života si mě přivolal. Má to tak být.

Můj manžel byl nadšený, když jsem mu sdělila úžasnou nabídku 😊. Naučil se jezdit skoro ve 40-ti letech a koně ho chytli jako mě. Pravidelně jsme spolu vstávali ráno na tréninky a plní dojmů šli teprve do práce. Nádherné období. Tolik energie a souznění. „Wow! Bereme ho,“ řekl. Tak takhle jednoduše jsem si přesvědčování nepředstavovala. „Hurá, jde se slavit“. Rychlý špunty budou muset stačit. „Štípni mě, prosím!“ vypadlo ze mě. Neměla jsem nachystanou argumentaci, proč by se to naše ‘‘nové koňské štěstí‘‘ mohlo zvrtnout. Kdo nezná, jak to s koňmi chodí, nic o nich neví. Co kdyby mi jednou vyčetl, že mít koně vlastně není takové, jaké si představoval. Ani vyprávění o všemožných nemocech, nehodách a cenách za veterináře ho neodradilo. Když nad tím tak přemýšlím, musel cítit stejnou pozitivní a přitahující energii, jako já.

Co bylo dál? Koupili jsme ho! A tak začalo kolečko učení, pokusů a omylů, zoufalství, obav a někdy i šoků. A co se děje dnes? Kupujeme statek! Všichni spolu. Bez Granka bychom k tomuto rozhodnutí zřejmě nedošli.

Musím Ti náš milovaný Granko nesmírně poděkovat, díky tobě jsme potkali i nové kamarády, se kterými bychom si cestu k sobě jen tak nenašli, nasměroval jsi nás a změnil k nepoznání!