Příběh začíná roku 2018 těsně před Vánoci. Jak nás osud svedl dohromady se dočteš v článku  #Jak to všechno začalo. Člověk míní, osud mění. Congranno si nás do svého života zavolal, o tom nebylo pochyb. A tak začala naše společná cesta. Už jako malá holka jsem toužila po vlastním koni, náš rodinný rozpočet to ale nedovolil. Moji maminku tehdy mrzelo, že mi sen nemohla splnit a vždy mě konejšila, že ten můj kůň, kterého si jednou koupím už je třeba na světě a jen si k sobě hledáme cestu. Tím mě vždy uklidnila a já věřila, že už někde běhá. Psal se rok 2002 a mě bylo krásných 12 let. Až teď už vím, že se Granko akorát narodil. Byli jsme si již určeni.

,,Kdopak je vlastně Granko..?‘‘

Jméno: Congranno 2

Plemeno: Oldenburský kůň – valach – hnědák s odznaky

Narozen: 1.7.2002 v Německu

Otec: Contender

Matka: Pagana

Když jsem viděla jeho fotky a popis situace, vryl se mi do duše velmi hluboko. Kůň dovezený z Německa, kde vystřídal dvě stáje a soutěžil v parkurech, aby byl následně převezen do Polska a z Polska do Česka. ,,Jaký by ho asi čekal další osud a co už má vlastně za sebou?‘‘ druhá polovina věty se mi honí hlavou dodnes. Na skokové začátky pro mladou slečnu byl zdravotně i mentálně nestálý. První telefonát s tehdejší majitelkou, která jej měla pár měsíců, byl provázen slovy: ,,Chceme ho prodat, ale zkusíme co ještě dokáží opichy hlezen a chvíle klidu.‘‘

Čekala jsem, nestresovala se pocitem, že o něj přijdu. Cítila jsem a věřila, že tohle klapne. Medicína nezabrala a tak jsme se dohodli na tom, že ho přijedeme omrknout a že se uvidí.

A tady nastal okamžik, kdy jsem stála se svým, koňmi velmi lehce znalým, tehdy ještě přítelem před koněm, který byl v jakési tenzi.

Prostě nepřítomen, jeho citlivost z něj přímo čišila. Nechtěl se nechat nauzdit. S jezdcem na zádech nedošel na jízdárnu bez toho, aniž by ho tam někdo nedovedl. Pak se ukázalo, že jeho pohybové nadání není zanedbatelné a došlo mi, že na takovém koni jsem ještě asi neseděla.

I přes 5.měsíc těhotenství jsem to riskla, bez helmy a všeho, co by si na sebe normální nebo i těhotnej člověk asi vzal. Bylo to něco nepředstavitelného, kůň na myšlenku, doslova. ,,No páni, to je kůň!‘‘ řekla jsem si, ohromená jeho pohybem a ochotou k práci. Ale že je tam něco, čeho jsem se i bála se nedalo uvnitř mě umlčet.

Moc dlouho netrvalo a plácli jsme si. Odjezd směr nový život!

A tak začalo naše putování po ustájení. První zastávka byla na pastevku v krásné přírodě, myšleno to bylo dobře. Ovšem myslet znamená často houby vědět. V ustájení, kde byl jen na noc v boxe se nám pobláznil do té míry, že už v něm nechtěl být vůbec. Místní sžité stádo ho a mou peněženku přijalo přímo velkolepě. Za pár týdnů, které tam pobyl, dostal pěkně nafrak, včetně věcí co na sobě ode mě měl. Deka zašlapaná ve výběhu nebyla nic výjimečného. Vysloužil si přezdívku Páán Psyychoo. No dobrá, sbalili jsme si svých pár potrhaných švestek, včetně Granka a vydali se na cestu do dalšího ustájení tentokrát blíž k civilizaci.

Majitelka stáje č. 2 si nás doslova adoptovala, protože jsme vypadali jako po příchodu z války. Vůbec se ji nedivím. Režim mu měl sedět, jak byl zvyklý. Jenže nesedl, po pár týdnech přišla první kolika, kterou jsme rozehnali naštěstí včas s vhodným managementem a protože jsem nechtěla nic nechat náhodě, začala jsem zjišťovat, proč se mu to stalo, protože s důvodem to počasí za to může, jsem se neztotožňovala.

Naštěstí jsem měla malého synka již při sobě a věděla jsem, jak zažívání dokáže potrápit a jako znalá matka nasadila povařený fenykl a kmín, trocha pohybu a bylo po kolice. Něco mi ale říkalo, že bude třeba udělat víc. Začali jsme s redukcí zátěžových potravin. ,,Pryč veškeré obiloviny, víc vlákniny a energie v podobě semínek a olejů.‘‘ Hlásila jsem na vykuleného manžela. Granko vypadal nádherně. Jenže záhy přišla kolika č.2,č.3,č.4,č.5 a došli jsme až na celkovou číslovku 10.

Něco je špatně, poslední kolika v této stáji byla už náročnější pro nás všechny. Čekala jsem druhé dítě a s prvním teprve ročním nebylo možné ve stáji zůstat, rozhodnutí padlo na tehdy již manžela.

Naštěstí si kluci sedli, pan veterinář je zabavil čtením veterinární literatury a nakonec, byť vyčerpaný se manžel vrátil nad ránem domů i plný dojmů.

,,Hele dobrý zlato, Granko to zvládl.‘‘ unaveně, ale úlevně prohlásil.

Naše úspory již nikoli. Začali jsme řešit co dál, byly to pocity beznaděje, vzteku proč zrovna my a  litování se typu pro dobrotu na žebrotu. Bohužel doslova, nebylo kde brát. Jakýkoli telefonát ze stáje mě dostával do mdlob. „Á… je to tu zase… .“ padlo rozhodnutí, s nadějí najít a vyzkoušet ještě vhodnější stáj. Ideálně s pastvou, co nejvíce venku. Bohužel, režim naší stávající a jinak dobré stáje neumožňoval tak individuální přístup, který Pan Granko pro své přežití potřeboval. Sbalili jsme saky paky, koně a vyrazili na další trať.

I v nové stáji na nás Granko vybalil pár frajeřinek, abychom nevyšli ze cviku a nenudili se. Bohužel brzo přišly další koliky a k tomu výrazné hubnutí.

,,To je konec.‘‘ řekla jsem si, zoufalá.

Kdo nezažil koně opoceného ležet v bolestech, neschopného se zvednout a přesto se nakonec odhodlaného postavit na nohy a rvát se o svůj život, neuvěří. Rozhodli jsme se udělat hloubkové vyšetření. Celkový screening s nejlepší českou lékařkou interní medicíny pro koně Doc. MVDr. Barborou Bezděkovou Ph.D., Dip.ECEIM.

Vyšetření to bylo doslova od huby až po (  ).(  ), včetně odběrů celostěnové střevní biopsie. Profesionální práce, skvělý přístup.

Dny, kdy jsme čekali na výsledky byly plné obav a naděje zároveň. Když jsme je společně přečetli, propadli jsme oba v pláč, výsledky vyšly špatné.

,,On nám brzy umře.‘‘ vypadlo ze mě.

Granko je chronicky nemocný tzv. Nespecifickým zánětem střev (IBD).

U koní se jedná o velmi vzácně se vyskytující infiltrativní onemocnění střevní sliznice, pojí se s maloabsorbcí a ztrátou hmotnosti navzdory adekvátní výživě. Bohužel eosinofilního typu, což je celkově a laicky řečeno destruktivní onemocnění, které může rychle přejít do vážného stavu vyžadující utracení, pokud kůň neuhyne dříve. Takový kůň je extrémně náročný na skladbu striktně bezlepkového krmiva, její energetickou vydatnost, objem, kvalitu a management ustájení celkově. Bez toho by tu už nebyl.

Nebyla bych to ale já, kdybych si po lehkém otřepání neřekla, že to se nám nestane!

Kdo nic nezkusí, nic nezíská.

On je Granko cíťa a naštěstí nekomfort dává okamžitě najevo. Nejdůležitější je, že chce žít, mentálně neupadá. Naopak! Hříbátko, valach, domácí mazlík a hřebec v jednom! Za to všechno, co pro nás koně dělají si přeci zaslouží péči.

Naťukala jsem číslo na další kapacitu v oboru, tentokrát ve výživě a poprosila ji o změnu krmné dávky na tzv.: ,,Musí přibrat do zimy!‘‘ Volala jsem Ing. Monice Mechové, přední odbornici na výživu pro koně v ČR.

Vylíčila jsem ji nové zjištění, na výsledky už čekala. Nastavila co je třeba a po přeléčení, vzhledem k povaze onemocnění pouze záchovném, jsme začali.

Paní doktorka nám s ohledem na diagnózu nedávala šanci, sdělila: ,, Je mi to líto, ale to co pro něj děláte je obdivuhodné.‘‘ My se nevzdali.

Pak se začaly dít věci.

Granko ožil. Až moc na můj vkus. Na jízdárně padal samou radostí na bok, obvykle levý. Při vodění okolo mě tančil v pozici na Araba a frkal jak plnokrevník po dostihu! Tedy znovu volám paní výživářce a poptávám se: ,,Nepřehnali jsme to zas s tím krmením?‘‘ popisovala jsem ji bujaré okolnosti.

,,Ne, nechte mu to.‘‘ zněla rezolutní odpověď, problém bude jinde.

Jeho chování mě často svádělo za hranici slušnosti a tak jsme pátrali dál, co mu způsobuje tyhle mládežnické stavy. Došli jsme k závěru, že náš Granko je sice valach, ale s duší statného hřebce.

Diagnóza xy: ,,Hřebec holenku!‘‘ řekl by oslík ze Shreka. Valach co si myslí, že je hřebec, tak to je teda paráda!

Dnes je ten náš kluk vcelku stabilizovaný. Ostražitost ale k ledu nepouštím. Váha mu zakolísá nyní spíš jen ze žárlivosti na jiné valachy u jeho klisen, co k tomu dodat.. má rád svý koňský holky a nerad se o ně dělí. Rozhodně se s ním nenudíme!

To hlavní ale je, že díky němu jsme došli k závěru, že ho chceme mít doma. ,,Proč žít něco, co Ti nevyhovuje. Co je Tvůj sen? Co by sis přála a udělalo Tě šťastnou?‘‘ přemýšlela jsem sama nad sebou. Odpověď mi vykouzlila tolik potřebný úsměv na rtech. Mít koně doma přece!